Myška

Na stránkách pražské ZOO se objevila tato smutná zpráva: Lachtaní rodina v pražské zoo přišla o jednoho svého člena – samici Myšku, která uhynula ve středu 19. srpna 2009 v dopoledních hodinách. Ne, nechci tu psát žádný smutný nekrolog. Chci tu zavzpomínat na začátky novodobého chovu lachtanů v ZOO Praha, na dva roky, které jsem měl tu čest s lachtany prožít.

Lachtani byli v Praze chováni prakticky hned od jejího založení. První pár (Batul a Hýta) ZOO daroval Vlasta Burian už v roce 1934, jen tři roky po jejím založení. Druh se mi zjistit nepodařilo, v průběhu let se v Praze objevili lachtani kalifornští (neboli tmaví) a lachtani hřivnatí (lvouni). Jenže byli chováni v podmínkách, které by z dnešního pohledu byly opravdu špatné. Ve velké betonové skruži s mělkým kruhovým bazénem a velkým kamenem uprostřed. Ještě před svým nástupem do ZOO jsem tu vídal velikého samce, který se taktak do bazénu vešel a mohl plavat pouze v kruhu, přičemž nejmělčí místo musel dokonce přelézat s pomocí ploutví. Dnes je dno skruže naplněno substrátem a změnilo se na celkem pěknou expozici urzonů, hned naproti vchodu do Indonéské džungle.

V roce 1992 se však všechno změnilo. Byla otevřena nová, moderní expozice s velkým bazénem a možností nahlédnout pod vodu, a do této expozice měla přijít nová zvířata. A protože s mými hlavními svěřenci (tučňáky) tvoří expozice jeden celek, dostal jsem lachtany na starost jako zastupující chovatel. Tím hlavním byla kolegyně Míša. Oba jsme se na příchod nových zvířat těšili a samozřejmě i pečlivě připravovali. Ale to, co se přihodilo, nás opravdu zaskočilo. Z auta byly vyloženy čtyři minipřepravečky, ve kterých byste možná čekali kočku, či menšího psa, ale lachtana?! A uvnitř skutečně byla zvířátka této velikosti. Nebylo žádným divem, že byla ve velmi špatném stavu. Po vyložení z přepravek sice okamžitě naskákala do malých bazénků uvnitř pavilonu, ale v nich pouze pomalu a apaticky plavala ze strany na stranu. Na zvířata se přišel podívat (v té době už bývalý ředitel) prof. Veselovský. „Jestli se Vám podaří udržet při životě alespoň toho samečka, tak to bude spíš zázrak. Vypadají opravdu špatně.“ Bohužel se jeho slova začala hned druhý den naplňovat a jednu ze samiček jsme našli mrtvou. Nastal doslova boj o život zbylého tria – Gastona, Báry a Jůlinky. Každý den jsme na nejjemnější „polévku“ rozmixovali mořské ryby spolu s vitamíny a minerály, a násilím zaváděli sondu do žaludku malých lachtánků. Ti se samozřejmě vehementně bránili, takže ač jsme ty malé kluzké tvory drželi až ve třech lidech a čtvrtý velmi opatrně (aby zvířeti neporanil jícen) zaváděl sondu, byla rybí kaše všude po stěnách i našich tělech. Naštěstí to ale netrvalo dlouho a snad běham týdne si tuším Gaston vzal jako první nabízenou potravu z ruky. A protože i u zvířat platí, že příklady táhnou, holky jej následovaly téměř okamžitě. Všem (a hlavně samotným lachtanům) se nám náramně ulevilo. A netrvalo dlouho a na tělíčkách lachtanů byla vidět veliká změna. Pěkně se zakulatila a také srst se srovnala a získala krásnou tmavou barvu, při uschnutí pak zesvětlala do medových odstínů. Přišel čas nahradit uhynulou samičku a doplnit trio na zamýšlené kvarteto. A tak se do Prahy dostala další samička. „Jak jí budeme říkat“, radili jsme se s Míšou. „Přeci Myška“, navrhuji. „No počkej, to si jako mám pojmenovat zvířata podle sebe?“ „Ale ona bude Myška s tvrdým Y, jako myš. Jen se na ní podívej. Srst má oproti ostatním trošku do šeda a také má špičatější čumáček. Prostě Myška.“ Znaky, kterými se tehdy Myška od ostatních lišila byly zřejmě způsobeny drobným rozdílem ve věku zvířat. Nedokázali jsme odhadnout o kolik, ale Myška byla zřejmě o něco starší (i když ploutvonožci patří mezi vůbec nejrychleji rostoucí mláďata, takže ten rozdíl asi opravdu byl jen malý). Nicméně i celkově byla Myška v mnohem lepší kondici než její předchůdci a tak se hned po povinné karanténě mohla zapojit do skupiny. Byla to hravá mláďata, takže se spojováním zvířat nenastal ani ten nejmenší problém, nováček byl okamžitě s radostí přijat.

Během prvních dvou let jsme u lachtanů museli řešit hned několik zdravotních problémů. Tím nejzávažnějším byl asi oční zákal, který se u nich neustále objevoval. Věděli jsme, že mořské tvory prostě musíme krmit mořskými rybymi, protože jejich těla mají poněkud jiné složení, než těla sladkovodních ryb. Při dlouhodobém krmení říčními rybami by mohlo dojít až k úplnému oslepnutí lachtanů i tučňáků. I když to není nic levného, dovážejí se tedy do ZOO velké krabice mořských ryb. Nejprve to byli sledi, jenže ti jsou příliš velcí. Lachtanům to nevadí. Svoji potravu i v přírodě porcují, takže se jim prostě nakrájí, navíc po malých kouscích jim zasycení trvá déle, což je dobré hlavně při cvičení. Jenže tučňáci ryby polykají vcelku a vždy od hlavy, takže jsme složitým způsobem krájení museli vyrábět z velkých ryb malé. Po čase jsme tedy místo sleďů začali objednávat mnohem menší šproty. Tučňáci měli velikou radost, ale pro změnu se zase lachtani netvářili příliš nadšeně. Ale naštěstí si postupně zvykli. Pro zlepšení chuti jsme tedy ještě lachtanům objednali makrely. Lachtani je přijali s velikým nadšením, ale nesměli jich dostat příliš, protože makrely jsou příliš tučné a neprospívají štíhlé linii. Každopádně potrava byla v pořádku, leč u lachtanů se stále objevovalo zakalení očí. A tak nastoupila hned kombinace léčby. Jeden z názorů byl, že bazén i jeho okolí jsou stále vystaveny přímému slunečnímu svitu, který lachtany oslepuje. A tak byly některé plochy kolem bazénu natřeny tmavou barvou, a světlá stěna pod ochozem návštěvníků byla obložena tmavými dřevěnými palisádami. Rovněž o vodu bylo více postaráno. Lachtani se v té době v jiných ZOO celkem běžně (a bez problémů) chovali ve sladké vodě. Navíc přímo v blízkosti expozice byla navrtána spodní voda a bazén měl tedy vlastní zdroj té nejčistší možné vody. Ale časem se ukázalo, že zdroj nedostačuje a napouštění bazénu trvalo tři dny (což si ZOO nemohla dovolit mít tak dlouho zvířata zavřená), tak se přistoupilo k připojení rovněž na zdroj pitné vody. S tím se nedalo nic dělat, tak jsme alespoň v bazénu při každém čištění rozpouštěli pytle soli. No a k tomu všemu jsme pravidelně lachtanům promazávali oči nejrůznějšími medikamenty dle rad veterináře. Čas od času se sice drobné problémy se zrakem lachtanům vracely, ale celkem se hrozící nebezpečí dařilo celkem dobře odvrátit.

Dalším velkým problémem, který se u lachtanů objevoval byly neustálé kožní problémy. Většina návštěvníků obdivovala, jak spořádaně přes poledne či vpodvečer leží lachtani jeden vedle druhého před šubrem do pavilonu. Jednak jsou lachtani zvyklí i v přírodě ležet jeden přes druhého, ale tady to bylo ještě z jiného důvodu. Beton ve vstupu měl totiž zabudované umělé vyhřívání a to lachtani přímo zbožňovali. Jenže jim zároveň kombinace vlhka a tepla způsobovala plísně a další kožní problémy, takže jsme nakonec museli vytápění podlahy omezit. Rovněž bylo potřeba postižená místa pravidelně ošetřit. A tím se dostávám k tomu, co spoustu návštěvníků k lachtanům přitahuje, tedy k pravidelnému cvičení.

Již před příchodem zvířat absolovovala Míša cestu po zoologických zahradách, kde lachtany mají a cvičí s nimi. Je potřeba si uvědomit, že dospělý samec lachtana jihoafrického má velikost zubů i sílu stisku srovnatelnou s levhartem. Navíc si (jak mu příroda přikazuje) svůj harém chrání před vetřelci, čímž navíc samicím demonstruje svoji sílu. Aby k této šelmě chovatel vůbec mohl bezpečně vstoupit, musí si sám udržovat vedoucí postavení, včetně respektu samce. No a k tomu je potřeba provádět alespoň základní veterinární vyšetření (viz problémy s očima a kůží) bez nutnosti pokaždé zvíře uspat. A tak jsme se s Míšou rozhodli spojit příjemné s užitečným a vzniklo vlastně první komentované vystoupení. Jeho cílem v žádném případě nebyla nějaká cirkusová drezůra čistě pro pobavení dětí, ale spíše zábavná forma cvičení spolu s podáváním informací. Tehdy jsme ještě neměli dnes běžné mikroporty, ale pouze zesilovací aparaturu vystrčenou z okna přípravny a mikrofon do ruky. Míša prováděla cvičení a já je do této aparatury komentoval. Zpravidla vystoupení probíhalo tak, že jsme napřed představili jednotlivé lachtany a na některém z nich ukázali rozdíly mezi lachtany a tuleni. Pak jsme vysvětlili důvody zdravotního cvičení spojeného s ukázkami (otevření tlamy, promazání postižených míst, převalování na záda a ukázání bříška atd.). Poté následovala ukázka, jak vlastně cvičení vzniká. Nejprve si Míša vzala target (z angl. Cíl), což je vlastně jakýsi balonek na tyči, který se lachtani naučí následovat nejprve při rovném plavání ve vodě, pak ve vodě například (za použití příslušného povelu) provedou kotoul. Target se postupně zvedá nad hladinu a z kotoulu pod vodou se stává salto. Na konci už lachtan předvede salto bez použití targetu pouze na povel. V poslední části vystoupení už bez komentáře, jen za zvuků hudby (tehdy Míša vybrala The Pogues) lachtani předvedli několik naučených kousků – nošení předmětů, balancování s míčem a podobně. Jedno ale měla všechna vystoupení společné. Lachtani vystupovali pouze dobrovolně (za odměnu) a nikdy nebyli trestáni za odmítnutí. Pokud například během dospívání přicházely do říje, vysvětlili jsme návštěvníkům, že mohou nastat problémy a lachtani odmítnou cvičit, ale zas až tak často se to nestávalo. Pokud si dobře vzpomínám, tak ve zlobení se nejčastěji střídali dnes už nežijící Gaston s Myškou, Bára byla ze všech nejochotnější, což se ale občas projevilo na její poněkud obézní postavě hýčkané rybkami za odměnu. Časem se prý jejich povahy mírně měnily a nejvíce při cvičení zlobila Jůlinka. Povahově se jistě měnily hlavně v době, kdy čekaly či odchovávaly mláďata. Ale to už jsem v ZOO nepracoval.

I přes pouhé dva roky, které jsem s lachtany strávil na to určitě nikdy nezapomenu. Během těch pohých dvou let jsme s Míšou nasbírali tolik fotografií a informací, že jsme uvažovali o vydání knížky. Bohužel malá tragédie v podobě zapnutého vařiče způsobila, že Míšina komůrka na ubytovně lehla popelem a s ní i všechny sesbírané materiály. Míša sama později po povodních vydala alespoň knížku „Kam plaveš, Gastone?“ věnovanou Gastíkově poslední cestě. Dnes už Gaston v lachtaním nebi neplave sám, přes duhový most se tam za ním vydala i Myška. Tak ať se vám tam plave hezky, kamarádi...